Sanura

7. ledna 2017 v 12:15 |  Členi II
Jméno: Sanura z kočičí pyramidy
Věk: 5 let
Pohlaví: Dračice
Magie: Písek
Síla magie: V
Velikost draka: Drak obecný (5x7 metrů, 3 tuny)
Povaha: Pokud vyhledáváte zábavu, tak Sanuru nepřehlédněte! Její modré zbarvení v kombinaci se zlatýma proužkama ji dělá nepřehlédnutelnou. Sanura je dračice která miluje zábavu a vyhledává dobrodružství na každém rohu. Je ráda ve společnosti a ráda tancuje Star Fly (Hvězdný let). Zajímá se o vzácná a ohrožená zvířata. Miluje zářivé věci, ze kterých si staví hnízdo.
Minulost: "Ode dneška za pět let bude Sanura la pyramide de chat vládnout celé Sandsii! Její moc bude větší, než samotného kočičího boha Buikha!" Zvolala královna Nubiti XVI před všemi obyvateli planety Sandsie. Poté vzala Nubiti malou Sanur do tlapek a zvedla ji do vzduchu. Všichni obyvatelé začali jásat a obdivovat Sanuřinu krásu... Vítejte v Sandsii, planetě, které se také říká vládkyně písku - skládala se totiž celá z nekonečné pouště. Draci stavěli dobrovolně pyramidy a sochy větší padesáti metrů, vždy ve tvaru okřídleného kocoura - boha Buikha, nebo aktuální královny Nubiti. Všechny královny se jmenovali Nubiti, ale se Sanurou přišla změna. Byla to nejkrásnější a nejzdobenější narozená královská dračice. Její krása byla tak obrovská, že ji navštěvovali králové a královny ze sousedních planet.
Kapitola I: "Proč si nemohu hrát s ostatními dráčaty?" Zeptala se Sanura nedočkavě služebnice Mandise. Ta jen zavrtěla hlavou: "To nemůžeš, dráčata s královskou krví se nesmí dostat do styku s chudou krví." Odpověděla, zatímco leštila mladé dračici křídla. "Podle mě to není správné. Není to fér!" Cukla sebou a vytrhla se tak služebnici ze sevření. "Sanuro, dcero Nubiti XVI, o tom rozhoduje tvá matka. Svěř se jí. Jen ona s tím může 'zatím' něco udělat." Odpověděla a odešla. Sanura zůstala stát a doprovázet Mandisu pohledem k východu. Když jí zmizela z očí, rozběhla se druhými dveřmi do velké chodby zdobené zlatem a zlatými soškami. Proběhla zářivými závěsy, které sloužily jako dveře rovnou do královské zahrady, kde se jí do čumáčku zabodla omračující vůně. Všechno tu žilo díky magii. V 60°C horku by tu mohly přežít jen některé druhy kaktusů, ale díky magiím země, vody a chladu tu dokázaly přežít i některé jiné květiny. Sanura ve spěchu přeběhla dlooouhou zahradu a skočila do dalších závěsů. Tahle chodba byla kratší a na jejím konci byli závěsy větší než ostatní. Vedle nich byly nádoby s posvátným pískem, ten byl pro 'chudé' důležitý. Když chtěli do královské místnosti, museli se jím posypat. U vchodu Sanura zastavila, vydýchala se a vešla dovnitř. Celá místnost byla pozlacená, postříbřená a sloupy byly mramorované. Ve dvou rozích byly dvě fontány s modrou vodou, která byla začarovaná a regenerovala. Ve zlatých zdech byly vyryty hieroglyfy a vedly až k trůnu, jehož základ byl ze zlata, ale zdoben topazy, smaragdy a dalšími drahými kameny. Vedle trůnu byly pochodně se zlatým ohněm a na trůnu seděla královna Nubiti XVI. "Ahoj holčičko, co máš na srdci?" Zeptala se.
Kapitola 2
"Chci si hrát s normálními dráčaty! Chci žít jako normální dráčata! Můj život je na nic!" Postěžovala si Sanura své matce, která se na ni rozezleně podívala. "Tvůj život je lepší než život chudých." Zavrčela. "LEPŠÍ? V čem?! Poflakovat se v pelechu a nic nedělat? Vykrmovat mě?! Kdybych pravidelně nesportovala, tak jsem těžší než Erfo!" Vztekle Sanur dupne, aby slova zdůraznila. "Tak teď jsi mě teprv rozzlobila! Jak můžeš za mými zády sportovat?! Nesmíš dělat NIC, CO NENÍ NAPSÁNO V KRÁLOVSKÉM PERGAMENU!" Zařve a seskočí z trůnu. "COŽE?!" Zařve podrážděná princezna a uraženě se ke své matce otočí zády. P~L~E~S~K! Královna Nubiti šlehne svým šest metrů dlouhým ocasem Sanuru přímo do lopatek. "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁu!" Skočí princezně do očí slzy a se zklamaností spojenou se vztekem vyběhne zpět do královské zahrady. "**SANURO! VRAť SE! STRÁŽE?! CHYTNĚTE JI!**" Zaslechne za sebou podrážděný královnin křik, což ji donutí zrychlit. Udělala dobře. Za chvíli už kolem ní probíhá kupa svalnatých draků s hrdým pohledem. Kdyby se neschovala ještě před jejich příchodem do barevných květin, stráže by ji chytly. "Sanur? Sanur!" Zaslechne šepot a překvapeně se otočí na svého kamaráda Saifula, který se přátelsky usměje a stočí ocas do tvaru S. Je to takové "heslo", nebo spíš gesto. Sanur udělá to samé a po chvíli svému kamarádovi tiše vylíčí rozhovor s matkou. "Královna je přísná, ale určitě ne zlá. Stojí za svým rodem, to je všechno." Pokrčí Saiful svými mohutnými rameny. Ano, ještě jsem vám nepopsala, jak Saiful vypadá. Je to dost velký fešák, ale bohužel je odsouzen na stranu "chudé", takže ho má matka ještě nikdy neviděla a vy musíte tušit, že se s ním přátelím TAJNĚ. Má ocelovou barvu se zlatou lysinou a úhořím pruhem, ale ocas má kratší než většina ostatních draků a je "pernského typu" což znamená, že je ocas zakončený dvěma záhyby. A ještě dodám, že jeho mohutné osvalené a majestátní tělo z něj udělalo vůdce chudých dráčat. "Snad máš pravdu." Zašeptá. "A uteču." Dodá rychle Sanura a podívá se na Saifula. "Nevím, jestli to je to nejlepší řešení." Zaváhá a posunkem naznačí, že se sem blíží další stráže. Oba se přitisknou k zemi a snaží se nehýbat, aby květiny a keře nevydávaly žádné zvuky. "Tak tady jste!" Ozve se nějaký hlas za dráčaty.
KAPITOLA 3
Sanura se Saifulem se poplašeně otočili. Když zjistili, že za nimi nestojí stráž, ale dráče s "bohatou" krví, úlevou se skoro sesypali. Dráček byl oranžové barvy se stříbrnými konečky drápů, křídel a na nose měl dva stříbrné výběžky jako rohy. Jmenoval se Jaser a byl znám svou kecavou řečí, která všechny odrazovala. "Ptám se: CO TAD-Mrmmgfdm!" Sanur mu zacpala tlamu velkou kytkou. "Psst!" Sykla na něj a když je stráže nechaly za sebou, začala mu vysvětlovat, co tu dělají. "Hmm... takže utíkáš z domova... za Saifulem?" Zachechtá se a všichni tři vyskočej zpod květin a keřů. "Hele, běž si za svou Lekitou!" Zamručí Saiful a probodne Jasera pohledem. Nedá se říct, že se nenáviděj, ale prostě si moc nepadli do oka a dělaj si ze sebe srandu. Když to ale Jaser přežene, schytá od Saifula velkou nakládačku. Naposled vyváznul se zlomeným zátylkem. A že měl kruci štěstí! Po takovém zranění se dá stěží přežít. Jaser měl tak k Saifulovi respekt, ale i tak si neodpustí pár směšných poznámek. "Mluvil si o mě?" Ozvalo se za Saifulem, který se otočil a zíral na Lekitu. Lekita byla nóbl dračice také s "bohatou" nebo spíš s "cennou" krví. Celé její tělo bylo zbarveno do řvavě rudé barvy. Na hlavě jí rostly "rohy" které byly propojené a vypadaly jako koruna. Lekita se k němu začala lísat. Saiful se od ní odvrátil, ale ona pokračovala. "Hele, nech ho být!" Vyštěkla Sanura na Lekitu, která se na ni otočila. Obě dračice se setkaly pohledem. Sanuřin pohled byl rozzlobený, zatímco Lekitin pobavený. "Ále! Tak přece mezi vámi něco jiskří!" Zašklebí se a sedne si vedle Jasera. Oba se zarazej a zíraj někam za Sanuru. Ta se otočí a vyjekne. Za ní stálo osm stráží v doprovodu královny Nubiti. Sjela dráčata pohledem a rázně přišla k Sanuře, ta se automaticky před ní začala krčit. "Zklamala jsi mě, Sanuro. Proto budeš potrestána! Půl rok budeš zamčena ve svém pokoji! Chodit k tobě bude jen služka Mandisa! A teď - STRÁŽE! Postarejte se o ni!" Zavrčela a zmizela v chrámě společně se strážemi které vláčeli Sanuru za sebou. "Tak co uděláš teď, hm?" Zasmála se Lekita s Jaserem, mezitím Saiful zíral na stráže, dokud mu nezmizeli z očí. Zavrčel na ně, přeskočil plot a zmizel v říši "Chudých".
KAPITOLA 4
Sanura si povzdychla a zírala z okna ven. Byla smutná, zklamaná a naštvaná zároveň. Ležela ve svém pelechu který se třpytil zlatem. Stěny byly v béžovém nádechu a strop vypadal jako oranžová mlhovina. "Dále!" Vyštěkla, protože se ozvalo zaťukání. Do jejího pokoje vešla její služka Mandisa, vedle které levitoval oběd. Její šupiny byly v nádechu purpurové, což byla neobvyklá barva pro draka. Její krev byla "chudá" i "bohatá" něco mezi tím. "Přišla jsem ti donést maso Camelfera s kostí Orílu." Oběd postavila na malý rubínový stolek. Camelfer byl velbloud s třemi páry hrbů. Ke druhému páru byly připojeny křídla, takže vypadal jako hloupé zvíře. Ve skutečnosti byli Camelferové velice chytří a jejich maso je tak velmi vzácné. Oril je zvíře podobné krabovi, akorát že má čtyři klepeta velká čtyři metry. Z klepet se dělali lahůdky a spousty druhů pokrmů. Jeden takový teď měla Sanura na stole. "Dík." Hlesla a zakousla se do oběda. Mandisa si povzdechla. "Je mi líto co se stalo. Snažila jsem se to královně vymluvit, ale -" Zarazí se, protože nechce takhle o její matce mluvit. "Ale je tvrdohlavá." Dokončí větu Sanura smířeně . "Ano, ano." Zašeptá Mandisa, protože nechceš, aby ji stráže za rohem slyšely. Chtěla ještě něco říct, ale zahoukání sovy ji přimělo k odchodu. Když Mandisa zmizela a Sanur dožrala pokrm, vyšla na balkon a vdechla nádherný noční vzduch. A pak zatajila dech. Nebe bylo nádherné. Mlhoviny spojené s barevnou září, osvícenou miliardy hvězd a tří měsíců. Sedla si a zírala na nebe. "Sanur!" Ozvalo se ze spodu. Opatrně se postavila na kraj balkonu a zírala dolů. Uviděla tam Saifula. Zaradovala se. Moc ráda ho zase viděla. "Co tu děláš? Chytí tě tu!" Zaprotestovala ale. "Víš... jdu tě osvobodit."
"Cože?"
"Jo, stačí když skočíš dolů a já tě chytnu."
"No... já..."
"Hm?"
Vypadalo to, že si Saiful trvá na svém. Sanura se naposledy ohlédla a pak skočila z 23 metrů vysokého balkonu dolů. Saiful ji bezpečně chytil a položil na zem. Dívali se navzájem do očí a pak se políbili. Bylo to nádherné, prchavé, vášnivé a upřímné. Usmáli se. "SANUR?!" Zařvalo něco ze shora. "Sakra! Matčina kontrola!"
"Poběž!" Pobídl jí Saiful a přeskočil plot. Sanur ho následovala až do říše "chudých"...
KAPITOLA 5
Divoce běžíme přes poušť. Před deseti minutama jsme opustili hranice královnina království a my jsme útíkali ze všech sil. Byla jsem méně vytrvalá než Saiful, tak mě občas musel popohnat. Když už jsem si myslela že padnu únavou, objevila se před námi krajina plná velkých dračích nor. Saiful zamířil do té nejmenší a já za ním. Jakmile jsme vlítli dovnitř, všechny zraky se upřely na nás. Strnule jsem zůstala hledět na Saifulovy kamarády, kteří stejně hleděli na mě. Pár draků odvrátilo pohled, protože se při pohledu na mě začali červenat. "Tohle je Sanura, zůstává s námi... teda snad." Podíval se na mě. Přikývla jsem na souhlas a dráčata se mě hned přišla představit. Hnědá dračice se jmenuje Lamis, drak s rudýma kruhama podél očí se jmenuje Nibal, Ibah bylo to největší, bylo snad stejně velké jako Saiful. Byl zbarvený do tmavě modré a Nibal naznačil, že se k sobě vzhledově hodíme. Přivřela jsem oči a odfrkla si. Další, béžový dráček Khulud ze mě nemohl spustit oči. "Ehm... tě-těší mě." Vykoktala jsem rozpačitě. Ibah se mi uklonil jako náznak úcty a přišel ke mě tak blízko, až se mě dotýkal celým tělem. Saiful na svého kamaráda tiše zavrčel. "Buď v klidu Saife, vždyť víš že Ibah je můj." Promluvila Lamis a otřela se o svého druha. Ačkoli byiy ještě dráčata, přímo to mezi nimi jiskřilo... Zůstala jsem u nich krásné tři dny, když v noci někdo zaútočil. Všichni jsme se vyhrnuli ven a společně s "chudokrevnými" draky jsme zírali na oblohu. Na nebi se vznášelo několik tisíc vojenských draků královny Nibiti. Jeden z těch draků něco zařval a pustili se do bitvy. "Chudokrevní" spustili také, i přes to, že to měli od začátku prohrané. Vzduchem létal oheň, kaktusy, kyseliny. Khulud se Saifulem ovládali oheň, Lamis ovládala světelnou magii (která tu je hojně). Nibal s Ibahem plivali něco, co vypadalo jako dlouhé kaktusové trny. Já jsem o své mocné magii zatím nevěděla. Stála jsem skrčená za dráčaty a očekávala konec. Najednou se ozval vřískot. Vykoukla jsem a - zastavila dech. Zírala jsem na Saifula propáleného skrz na skrz ohnivým kopím. Saif se svalil jako střelený zajíc. Dráčata zavzlykala a rozběhla se ho pomstít. Vzduch prořízla jejich krev. Vojáci dál a dál pálili až nezbyl jediný stojící drak. Pak se ke mě začali spouštět. Zavrčela jsem a rozběhla se zoufale pryč. Všichni mi byli v patách. Před sebou jsem uviděla Saifulovo tělo. Stačil mi jediný letmý pohled. Břicho měl úplně prořízlé. Ucítila jsem záchvěv vzteku. Otočila jsem se a vztekle zařvala. Země začala ohlušivě dunět. Draci se zastavili v letu a rozhlíželi se. Jeden mlaďas po mě vypálil ohnivý oštěp. Sledovala jsem vyjeveně jak ke mě letí. Zavřu oči. Něco hlasitě mlasklo a něco mi cáklo na obličej. Otevřu oči. Teď se mi zastavilo pro změnu srdce. Předemnou stál Saiful jako štít. Tento oštěp mu přesekl krk. Usmál se na mě. "Miluju tě, Sanur." Řekl a sesypal se na zem. Draci začali pálit znovu. Rozklepala jsem se. "**UŽ DOOST!!**" Ohlušivě jsem zaječela. Přímo za mnou se zvednula poušť, písek vyletěl do vzduchu a vytvořil deseti kilometrovou hradbu, která se rozlétla na draky.
KAPITLA 6:
Zamlženě jsem sledovala létající písek a krev, která se s ním míchala a tvořila zajímavé odstíny barev. Za chvíli už nezbylo zhola nic. Všichni mrtví, nikde jediná živá dušička. Písek zmizel tam, odkud se objevil. Všechno utichlo. Slunce pražilo... já zůstala nehybně stát. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Všechny jeskyně, kaktusy, dračí těla... kompletně byly zakryté vrstvou písku. Udělala jsem krok a zakňučela. Pohled se mi zamlžil úplně a já padla na zem...
...
"Huh? Kde to.. jsem?" Pokusila jsem se vstát, ale nešlo to. Kolem mě se objevovaly známé tváře. Saiful, Lamis, Khulud, Nibal, Ibah... a potom Nubiti. Dráčata stála na jedné straně, matka na opačné. Okamžitě jsem natáhla k dráčatům ruku, ale začaly se vzdalovat. "Ne!!" Zařvala jsem a rozběhla se. Čím rychleji jsem běžela, tím víc se vzdalovaly, až zmizely úplně. Otočila jsem se a všimla si, že se matka přibližuje. Rozběhla jsem se od ní pryč, ale její písek mě srazil na kolena. Nubiti ke mě přišla - já se schoulila do klubíčka a zavzlykala. "Je mi to líto..." Zašeptala... a pohladila mě. Za ní stál ještě jeden drak. Tmavě modrý a na ocase se mu houpal Anch (egyptský symbol). Ať jsem se snažila sebevíc, neviděla jsem mu do obličeje... Matka začala zpívat ukolébavku a já usnula.
...
Když jsem se probudila, opravdu vedle mě stála matka, ale místo toho tajemného modrého draka služka Mandisa. Matka měla nasazený poker face a Mandise se v obličeji zračil hluboký smutek a soucit. "To co jsi udělala... je neodpustitelné." Řekla matka. Světlo které se odráželo od zlatých sošek vrhalo na matku stíny, ve kterých vypadala matka děsivě, skoro až jako vrah. "Přidala ses na zlou stranu, nechala ses překecat těmi sobeckými dráčaty!" Začala křičet. "A zabila jsi celé moje vojsko!!" Vrazila mi facku. Svalila jsem se na záda a zírala do stropu. "Celé ty roky jsem do tebe vkládala naděje, ale ty... TY!!!" Zařvala, až se Mandisa podřízeně přikrčila a stáhla ocas mezi nohy. "TY všechnu mojí snahu ZAHAZUJEŠ. PROČ CHUDÝ ŽIVOT. PROČ?! Jsi sobecká a hnusná, jsi HANBA pro celý NÁŠ rod!!!" Byla vážně naštvaná, ale to já také.
"Já..." Zašeptala jsem a vstala. Matka se vítězně usmála. "NESNÁŠÍM TENHLE KRÁLOVSKÝ ŽIVOT!!!!" Zaburácela jsem až se celý palác otřásl. Ani nevím odkud se vzal, ale kolem mě se začal točit písek. V Mandisině obličeji se zračilo ohromení. Matce úsměv zmrzl. "NESNÁŠÍM TENHLE ŽIVOT, TUHLE NUDU, TYHLE PRAVIDLA!" Ukázala jsem na jeden z deseti kopiích pergamenu, ve kterém byly vypsány všechny pravidla, která dala dohromady má matka. "A..." Plameně jsem se na ni podívala. "NESNÁŠÍM TEBE!!!!" Zařvala jsem až do ochraptění a udělala tu nejšílenější věc co jsem si kdy mohla dovolit - drápama jsem jí sekla do obličeje. Viděla jsem to jako zpomaleně - jak se moje drápy obalené pískem špiní její hnusnou rudou tekutinou a jak krev vystřikuje do strany...
KAPITOLA 7
Plamenně jsem upírala pohled na svou matku a vrčela. Ta jenom beze slov stála neschopna něco říct, natož se pohnout. V jejím obličeji se objevila vráska. "Sa-Sanurko..." Řekla s očima dokořán a naprosto zúženýma zorničkama. Mandisa vedle matky také zůstala jenom zírat. "Celou dobu se chováš jako ubožák!" Vyjela jsem na matku. "Já nejsem sobecká... nejsem hanba... to jsi TY!" Zařvala jsem. "Jestli si chceš znepřátelit jedinou dceru - jen si posluš! Až umřu, bude konec rodu le pyramide de chat! Jestli mě chceš zpátky... tak se ZMĚŇ!!!" Vztekle jsem se otočila a vyběhla ven, protože jsem nechtěla aby matka viděla, jak mi tečou slzy. Utíkala jsem jako kdyby mě honilo tisíc býků světa. Vběhla jsem do kuchyně a běžela do největší věže, kde mám svůj pokoj. Schody jsem brala po dvou a prudce otevřela dveře, které s bouchnutím vrazily do stěny. Práskla jsem za sebou a zamkla. Svezla jsem se na podlahu a rozbrečela se. Co jsem komu udělala?! Pak jsem se prudce nadechla a zavřela oči. "Uteču..." Zašeptala jsem. Nic mě tady nedrží. Vyšla jsem na balkon a zadívala se na nebe. Pocítila jsem, jakoby mi vítr našeptával, že to, co chci udělat je dobré rozhodnutí. Roztáhla jsem křídla a vzlétla. Letěla jsem po obloze s přivřenýma očima a doletěla až do hlavní zahrady, kde leží obrovská kamenná deska ve tvaru kruhu a kolem ní par dalších. Prý se tam vdávají princezny, ale já věděla, že slouží i jako portál. Jen kdybych věděla jak se dá zapnout... Stoupla jsem si doprostřed a střídavě se dívala na kamenné sochy okolo. Na podstavci pod jednotlivou sochou bylo vyryto jméno a pořadí krále. Jenom jedna socha chyběla, jakoby ji někdo ukradl. Jak jsem si toho nikdy nemohla nevšimnout? Zamrkala jsem a přejela po zbytku kamene tlapou. Pak jsem se otočila a posadila se doprostřed desky. Zavřela jsem oči a nadechla se. Kolem mě se začal točit písek. Užuž jsem chtěla začít zaříkávat, něco mě udeřilo. Spadla jsem na zadek a hekla. Matka zašvihala ocasem. Chtěla jsem něco říct, ale Mandisa mě přerušila. Matka se na mě dívala vážným pohledem. "Jen jdi..." Řekla s třesoucím se hlasem. Zavrčela jsem. Nubiti kývla, něco špitla a deska se rozzářila. "Vem si ji... svobodu." Zašeptala. S vrčením jsem se postavila doprostřed kruhu a naštvaně se na matku podívala. Vzápětí jsem vyvalila oči. Matka brečela. Tvářila se nešťastně jak ještě nikdy. Že by si má slova vzala tak k srdci? Mandisa mlčky pokývala hlavou. Řekla slovo: "Earth" a mně zčernalo před očima...
Když jsem se probrala, byla jsem na pláži nějakého ostrova. Všude okolo bylo bílé něco.. a to bílé padalo i z nebe. A studilo to! Překvapeně jsem vstala a rozhlédla se. Věděla jsem, že je to můj Nový začátek.
***KONEC***
Dodatek: Tajemství o "Tajemném modrém drakovi" bude Sanura luštit v herním Příběhu.
Dovednosti: 112 B
Síla: 24
Rychlost: 34
Výdrž: 34
Inteligence: 21
<><><><><><>
Obrázek:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sanura Sanura | 9. ledna 2017 v 15:42 | Reagovat

Narozeniny: 30. Říjen

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama